„Držte si toho psa!“ „Copak můžete s takhle nevychovaným psem mezi lidi a psy?“ „Jak může mít někdo takhle nevychovaného psa…“
Kolik variací na tohle téma už jsem jen slyšela, na sebe, od přátel, známých, klientů, kterým to tvrdilo okolí… Jaký je tedy vlastně ten dobře vychovaný pes?
Jak jsem pochopila, má se chovat asi takto: vždy přátelský, vítající venku všechny děti, lidi, psy i jiná zvířátka, nic neloví, nechá na sobě dříví štípat, pohybuje se zvolna a vždy v blízkém okruhu svého psovoda, udělá, nač jeho člověk jen pomyslí, nepotřebuje vodítko ani obojek, pokud se jeho člověk zastaví, on sám si sedne nebo lehne poblíž něj, pokud ho pošle si hrát, věnuje svůj čas a energii hraním si s ostatními psy. Ovšem hra je vždy přátelská, na výzvy ostatních psů nereaguje, na povely svého člověka vždycky – nejlépe na povely téměř neslyšitelné, nebo naopak prostě řečené v toku běžné řeči. Zaštěká jedině, když je doma a do bytu se dobývá zloděj. Nikdy si nevezme od nikoho jídlo bez povelu. Doma nosí svému člověku papuče. Tak. Dobře vychovaný pes.
Jako pedagogovi mi vždycky v podobný okamžik vytane na mysli jedna z tzv. dichotomií – rozdíl mezi pedagogickým optimismem a pesimismem. Optimismus tvrdí, že cca 20% povahy a temperamentu je tvoru dáno, zbytek můžeme ovlivnit výchovou. Pesimismus tvrdí, že je tomu zhruba naopak, 80% je dáno, a jen z 20% můžeme tvora ovlivnit výchovou. Řekla bych, že pravda bude někde tam venku.
Vždycky jsem byla svým založením spíše optimista, takže se přikláním tomu, že temperament, naturel zvířete je sice podmíněn geneticky, ale výchovou toho mohu mnoho ovlivnit. Představme si na chvíli tzv. Gaussovu křivku, kdo ji nezná, prostě si vybavte Nohavicův kopec 🙂 Většina výskytu daného jevu se pohybuje v největší části toho kopce, řekněme zhruba 80% psů má tedy geneticky podmíněný vyrovnaný temperament, říkejme tomu třeba sangvinik. Střední úroveň sebevědomí, ani ne příliš vysoké, ani ne příliš nízké, střední míra agrese, kdy zareaguje jen na skutečnou výzvu jiného psa, ale nemá potřebu vypouštět páru na první nastartování… Vysoká schopnost se učit, ochota poznávat nové věci, zvídavost, otevřenost. Dobrá vazba na svého člověka. Aby to ale fungovalo, opravdu se musí psík takto narodit, jako průměrný pes… Tohle by mohl být ten základ „dobře vychovaného psa“ – leccos můžeme ovlivnit výchovou, můžeme upravit výšku sebevědomí (protože vyrovnaný sebevědomý pes nemá dovod vyvolávat konflikty), můžeme psa naučit snižovat míru agrese prací s jeho emocemi, strachem, vztekem… Můžeme ovlivnit v jeho chování spoustu věcí. Někdy to je víc práce, někdy méně, ale ano, jde to. „Dobře vychovaný pes“ je váš!
Dokud nemáte srovnání, přijde vám, že takoví by prostě měli být všichni. Já je vnímám jako výjimečné – psi, kteří toho pro vás udělají mnoho, jsou ochotni a schopni se učit, neřeší žádné vážnější problémy a když k tomu máte trochu toho štěstí a nestane se jim nic, z čeho by si odnášeli extrémně špatné zkušenosti, můžete chodit po parku, přátelit se s jinými pejskaři a být šťastni. Buďte, měli jste štěstí na skvělého psa, važte si ho, pohlaďte ho a dejte mu piškot!
Ale co „ti druzí“?
K téhle úvaze mě přiměl článek Petra Třešňáka „Děti úplňku“ (http://respekt.ihned.cz/c1-61612820-deti-uplnku), který vypovídá o životě s autistickým dítětem. Zejména mne zasáhla tato pasáž: „Nevíte, jaké to je být já,“ píše dívka perfektní angličtinou. „Když máte pocit, že vaše nohy hoří a rukama pochodují stovky mravenců. Chtěla bych být jako každé jiné dítě. Ale prostě to nejde.“
Víte, část psů se pohybuje na koncích toho Nohavicova kopce, té Gaussovy křivky. Jsou jiní. Netroufám si jim přisuzovat jakoukoliv lidskou psychickou chorobu, netuším, jak by se dala diagnostikovat. Ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, pokud prohlásím, že někdy se dají jisté podobnosti vypozorovat… Třeba když mi má fenka usíná s hlavou na krku, spokojená, klidná… aby vzápětí vyskočila a klepala se, protože bouchlo vánkem v noci okno… Aby se těšila na to, že jdeme běhat, nosila mi výbavu, ale sotva vyjdeme z branky a po pár metrech míjíme první plot se štěkajícími psy, mění se v uřvanou bestii, neschopnou zareagovat na jediný můj podnět, dokud plot nemineme… Nadšená ze života, milující svou vlastní smečku, hodiny tráví vzájemnou péčí s druhou fenkou (kterou chtěla jako štěně zabít), ale nestojí o cizí a nemá potřebu kontaktu s jinými psy… Po letech práce, zkoušení metodik, vychytávání těch správných způsobů, kdy a jak se jí pokoušet něco vysvětlit, kdy mám vůbec šanci, aby mě vnímala a jak, s jejím problémovým soustředěním a slabou kreativitou… jsem dosáhla určitých změn. Už je schopná zvládat své emoce, pracovat v prostředí s jinými psy a přitom se soustředit na mě, když dojde na setkání s jiným psem, už dokáže především komunikovat, a ne jen slepě vyhánět… Vlastně, už to, že o mě stojí a je ochotná leccos udělat pro mě je velká výhra, dodnes si pamatuju, jak mě poprvé přivítala doma – byl jí jeden rok…
Přesto nikdo neví, jaké to je „být ona“. Všichni moji psi mají stejný díl lásky, vysvětlování, výchovy, zábavy. Všem jsem se věnovala individuálně a podle jejich potřeb. Jenže ten úplný základ pro výchovu téhle psí holčičky byl a je prostě jiný. Není průměrná. Je výjimečná. Každého úspěchu, kterého dosáhneme, si moc cením, přestože to jsou úspěchy zdánlivě nepatrné, a pro všechny z první půlky mé úvahy bude nejspíš navždy „nevychovaná“ 🙂
Ale já vím svoje, vím, kolik jsme toho spolu zvládly. Není důležité, jestli to ocení i okolí, není důležité, že z ní prostě nikdy nebude milý a přátelský pes. Nemusí být, je to prostě jiná osobnost, a pokouším se udělat pro ni svět takový, aby se v něm cítila co nejlépe. I když to znamená, že nechodíme do parku a výlety si užíváme o samotě, a ne s jinými pejskaři. Myslím, že ona se někde uvnitř opravdu moc snaží – ale někdy je to prostě silnější. Nikdo neví, jaké to je být jí.
Tak, jestli jste dočetli až sem, prosím, nehodnoťte. Nenálepkujte. Jen se zastavte, vydechněte a zkuste přijmout tu možnost, že prostě ne každý pes je průměrný, ne každý pes může být tím „dobře vychovaným psem“. Jsou to různé osobnosti, které je potřeba respektovat. A i ti druzí moc snaží a hledají cesty, jak nároky na ně kladené zvládnout. Jestli máte toho druhého, prostě ho pohlaďte a dejte mu piškot :)))
A jestli nevíte, váháte, nejste si jistí, kam patří Váš pes, zkuste se ozvat. Třeba chybí jen málo, třeba chybí jen vzájemné pochopení a vychytání nějaké maličkosti, a budete spokojeně patřit k těm dobře vychovaným. A nebo Vám třeba pomůžeme najít cestu do hlubin duše vašeho „toho druhého“. Nevzdávejte to. Je to Váš pes, a snaží se, v rámci svých možností. A i když to tak nevypadá, jsem si jistá, že vás má rád/a.
Která z fenek v úvodním obrázku je dobře vychovaná, a která ta druhá?
Autor: Lenka Blachová